Kuk sem Kuksem, No 5: OD KOSTELU KE KOSTELU ANEB GRANDE FINÁLE

Barbora Sedláková

Poslední festivalový den měl pro mě zvláštní význam – na součet minut a hodin jsem totiž nikdy nestrávila delší čas v kostelní lavici. Z hlediska fyziologického to nijak příjemný zážitek nebyl, naštěstí mě rozmanitými způsoby rozptylovala jednotlivá představení.

S kolegyní festivalovou zpravodajkou Natálií jsme konstatovaly, že inscenace Geisslers Hofcomoedianten představují baroko, které sice staví na původních principech, ale hledá současné prostředky, jak tyto principy vyjádřit pro publikum 21. století – například křiklavě barevné paruky na mikádo, sprej na kůži, který po aplikaci udělá z člověka levně vypadající sochu nebo výrazně stylizované expresivní herectví.

Závěrečné představení 23. ročníku Theatra bylo zároveň i derniérou a také završením barokního výletu. Inscenace Magdaléna lascivní a kajícná tvoří společně s inscenacemi Dvě komedie v komedii a V borůvčí geissleří Opus Andreini. Magdaléna, chlípně zbožné oratorium na vodní ploše, představuje díl druhý a odkazuje k vrcholnému dílu Giovana Battisty Andreiniho. Dnes bychom tomuto baroknímu velikánovi mohli klidně dát nálepku „nepo baby“, což je termín označující člověka, jehož rodiče uspěli ve stejném nebo podobném oboru jako on, což mohlo mít potenciální dopad na jeho působení v daném oboru. Giovan Battista totiž patřil do světoznámé divadelní společnosti komedie dell’arte Comici Gelosi a jeho matka Isabella i otec Francesco patřili mezi úspěšné herce této skupiny.

Ze stínu svých rodičů se snažil unikat, co mu síly stačily, založil vlastní divadelní společnost, v níž byl principálem, hrál i psal. Jeho styl lze skoro označit jako pre-postmodernu – mixoval žánry, experimentoval s formou, a dokonce uplatňoval princip divadla na divadle. Kromě toho byl tak trochu posedlý postavou biblické Magdalény. Stejně jako ona se i Giovan zmítal mezi hříchem a ctností, což je mimo jiné tematizováno v inscenaci.

Aleš Pospíšil v roli Gia sedí na zabalených lahvích od piva či vína, stojících ve vodě. Mělké brouzdaliště jednak neustále zrcadlí všechny postavy a jejich jednání, jednak znamená neustálé „mytí nohou“, což je akt v Bibli výrazně spojen právě s Magdalénou. Křehkou rovnováhu a neustálý pocit rizika nebo nebezpečí recidivy ve všech podobách jsem při sledování představení vnímala jako zásadní. Sama Magdaléna se v dnešní době může snadno stát zástupným symbolem všech, kteří se snaží zbavit různých podob hříchu a přijmout, že i „ctnostný“ život má cenu a nemusí znamenat pouze nudnou rutinu.

Málo platné, Geissleři prostě mají někde ukryt elixír gesamtkunstwerku, který funguje, ať kombinujete cokoliv s čímkoliv. Takže i když se tančí ve vodě s neonovými parukami za zvuků tleskání a muzikálovo-operního zpěvu, připadáte si esteticky oblaženi.

Jestliže poetika Geisslerů představuje baroko pro 21. století, dal nám sbor Veselé chvíle vzniklý na DAMU zakusit autentičtější barokní divadelní zážitek v podobě představení Triomphez. Jeho autenticita spočívala zejména v pohybové aranži, v níž členky a členové sboru pracovali s jemnými gesty paží i prstů. V baroku měla podobná gesta své přesné významy, takže publikum přesně vědělo, k čemu odkazují. Navíc plynulé a táhlé pohyby zdůrazňovaly celkovou monumentalitu divadelních produkcí.

Site-specific představení Triomphez navíc propojovalo současnost s barokní dobou i tematicky, když skrze příběh o boji o korunu rozvíjelo obecné snahy být důležitý, v centru pozornosti a získat navíc uznání ostatních. V prostorách Kostela sv. Mikuláše v Žíželevsi mělo představení skutečně barokní grády, nemluvě o precizním vizuálu, který tvořily třeba igelitové vlečky, nařasené límce z vyztužené bublinkové fólie nebo náznaky paruk tvořené natáčkami omotanými jakousi hnědou žíní. Všichni navíc měli „nabledo“ napudrovaný obličej a většina i rudě nabarvené rty. Jako by vypadli z Formanova Amadea.

Zdařilou aktualizaci předvedli také mladí studenti a studentky ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři ze souboru Sedm ran v loutkové pohádce O Golemovi, kterou jsme zhlédli v Kostele sv. Václava na Chloumku. S maňáskovými loutkami nám dvacet minut hráli o alchymistech a jejich vládci, který jim uložil vytvořit „umělou inteligenci“. Jak už nás několik dekád poučuje sci-fi tvorba, není tohle nikdy dobrý nápad. Pohádka končí ve chvíli, kdy přes loutky i celé divadélko padá černá látka a objeví se nápis BLACKOUT. Žáci a žačky páté třídy tak zatloukli další hřebíček do rakvičky všem, kdo začínají svoje otravné povídání slovy „ta dnešní generace“. Specifické ocenění bych chtěla udělit ještě jednomu z malých herců, který v duchu rockových bubeníků vrhajících do rozbouřeného davu na konci koncertu své bubnovací paličky, vrhl do plných kostelních lavic jednu z rekvizit v podobě (plastové?) rostliny.

A jen poznámka na okraj k areálu kostela. Zaujala mě vybydlená budova stojící u zdi v levém rohu hřbitova, a tak jsem se na ni zeptala paní místostarostky, která nám hned po příjezdu vyprávěla o vsi Habřině a kostelu. Jednalo se prý původně o bydlení místního hrobníka a jeho sedmi dětí. V rámci rekonstrukčních plánů celého areálu spolku Chloumek by se měly nevelké prostory využít jako mini-galerie či infocentrum.

V rámci výletu jsme navštívili také barokní Zámek Hořiněves, který vlastními silami rekonstruuje rodina Slaninova v čele s paní Markétou. Ne že by na to měla při všech aktivitách a povinnostech čas, ale myslím, že kdyby si založila podcast, měla by rozhodně úspěch. Nejen že tématem rekonstrukce zámku v reálném čase se zatím - pokud vím - v podcastovém světě moc lidí nezabývá, navíc by mohla svým povídáním inspirovat mnoho posluchačů a posluchaček. Odevzdat se celoživotní práci, která člověku nepřestává přinášet potěšení, to je sen a životní výhra.

Závěrečné Magdaleně předcházel ještě koncert v Kostele sv. Josefa v Dubenci. Nedávno objevenou skladbu Vesperae Marianae českého barokního hudebního skladatele Jiřího Melcelia jsme vyslechli v provedení souboru La Bilancetta pod vedením Ladislava Horkého. Ten nám před koncertem vysvětlil, že v rámci skladby se střídají zpívané a čistě instrumentální pasáže. Právě při nich měli posluchači a posluchačky doby barokní kontemplovat nad právě vyslechnutými částmi textů. Těžko říct, kolik z nich mělo alespoň hrubý dojem, o čem se zpívá. Osobně mluvím z cizích jazyků pouze anglicky a trochu německy a španělsky, což mi bylo v tomto případě k ničemu. Částečně vlivem jazykové bariéry, také nastupující únavy z celého festivalu a částečně vlivem otlačené kostrče odbíhala moje pozornost na měděná zlatá srdíčka s křidélky, která zdobila obrazy křížové cesty na stěnách kostela. Vždycky jsem myslela, že tento symbol se objevuje výhradně v tajných denících dospívajících, a nedokázala jsem přijít na to, co by mohl mít společného s křesťanskou tématikou...

I přes zmíněné festivalové vyčerpání, je třeba říct, že uplynulých pět dní do nás Theatrum Kuks valil alchymii a krásu pod tlakem. Osobně pevně doufám, že díky tomu budeme mít ještě nějakou dobu odkud brát. Kromě kulturního vyžití jsem navíc dvakrát denně absolvovala cestu z Kašova na Kuks, která vede mezi poli. Ráno do mě pařilo slunce a vzduch se tetelil, v noci se šlo úplnou tmou pod jasným hvězdným nebem. To snad ani vypovědět nejde…

P. S. Děkuji svým dvěma kolegyním Natálce a Báře.

Kuk sem Kuksem, No 4,2: SAUNA JMÉNEM ŠAPITO

Barbora Sedláková

Minulý rok – na den přesně – jsem byla svědkyní premiéry inscenace Simply Simplicius aneb Svatá prostoto!, druhého dílu geissleří válečné trilogie. Utkvěla mi zejména scéna s vyléváním kýblů zvratků na Simplyho skoro nahé tělo, protože dokládala, jak sugestivní dokáže divadlo být. Byla bych totiž přísahala, že plné šapitó tehdy naplnil kyselý zápach. Dnes jsem se pro jistotu postavila až za poslední řadu, protože při třiceti stupních bylo uvnitř „kyselo“ i bez zvratků. O to víc mě fascinovaly fyzické výkony všech herců a hereček v čele s Vojtěchem Franců a Petrem Šmídem, kteří sebou smýkají, šplhají, bojují a ani na chvíli nesestoupí ze scény. Petr Šmíd dokonce neopustil šapitó ani během pauzy, protože publikum seznamoval s epickým příběhem toaletního papíru, „který ani vypovědět nejde“.

Simply jako tabula rasa, nesoucí v sobě svědectví všeho, co válka znamená, bohužel stále neztrácí nic ze své aktuálnosti. Spíš naopak. Zejména po zaznění repliky, že válka nikdy není tak úplně u konce, mi vytanul nejnovější konflikt, s nímž se potýkají nejen kolegové a kolegyně umělci a umělkyně na Slovensku. Inscenace pro mě navíc asi nejvýrazněji ze všeho, co od Geisslerů znám, představuje baroko se všemi jeho cnostmi a neřestmi – na jedné straně dojetí z modlitby, láska k bližnímu nebo odříkání světských radostí, na straně druhé barbarství, vulgarita, sexuální a fekální humor. Provolání „Svatá prostoto!“ tak může být míněno jak doslovně, tak i ve smyslu nevěřícného zhnusení.

Kolegyně festivalová zpravodajka Natálie psala minulý rok v rozsáhlém článku o Geisslerech (vyšlo v časopise Svět a divadlo) o vizuálu Simplyho, který pracuje s odkazy na divoký západ, ale i na současné Spojené státy, kolébku kapitalismu. Není totiž náhoda, že během třicetileté války měl lidský život – a nejen ten vojenský – cenu minimální, podobně jako komodity kapitalistické společnosti, například už zmíněný toaletní papír. Tak, jak činíme s ním, činí ostatní postavy v inscenaci se Simplym.

Když už jsme u kapitalismu, je to i jeho přičiněním, že naše planeta čelí mnohým klimatickým krizím. Jedné z nich – nedostatku vody – se věnovala inscenace Obrazy vody italského Teatra dei Navigli. Toto divadelní, produkční a výukové centrum sídlící v bývalém klášteře v Abbiategrassu poblíž Milána uzavřelo trojici projektů vzniklých pod hlavičkou programu We can change the world podpořeného programem Kreativní Evropa. (O dvou předchozích, tedy o českých Alchymistech a německém Change!? psala ve svých textech Natálka.) Podobně jako třeba Dinopera, Až umřu, pusťte mi... nebo Simply doplatily i Obrazy vody na neelevované hlediště. Ze zadních řad nebylo vidět téměř nic z tanečních výstupů. Je to škoda, mně osobně připadaly jako nejsilnější součást představení, společně s krátkým novocirkusovým výstupem v podobě závěsné akrobacie. Celkově se mi ale představení, respektive inscenace, zdálo dramaturgicky velmi chaotické a útržkovité. Jako by se sešli umělci a umělkyně z různých oborů a každý si samostatně něco připravil bez znalosti celku a konkrétní koncepce.

Stejně tak i Pohádka o golemovi nezávislé divadelní skupiny Divadla DNO brala inspiraci všude, kde mohla – slovní hříčky, hudební nástroje, loutky různých typů, interakce s publikem a dávka úmyslně trapných hlášek. Musím se ale přiznat, že použití písně Oheň od kapely Lucie mě v příběhu o Golemovi přecejen zaskočilo, stejně jako společný tanec, v němž se mělo publikum se zvednutýma a v loktech pokrčenýma rukama přidat k herecko-hudebnímu triu v tanci židovského devítiramenného svícnu. Kdyby v tu chvíli existovala kamera, do které bych mohla vrhnout významný pohled, jako to činí postava Jima v kultovním americkém sitcomu The Office, určitě bych tak učinila. Co se ale Divadlu DNO musí nechat, je jeho schopnost rozvibrovat publikum složené od batolat až po důchodce.

Poslední dny mě bohužel rozvibrovávají zejména podnební podmínky. S vědomím, že na vysoké teploty reaguji téměř hystericky a jakmile se tropické Slunce dotkne mé kůže, přepadají mě náhlé záchvaty agrese, musím smeknout před každým, kdo v minulých dnech na festivalu jakkoliv performoval. Já se totiž při nejhorším můžu zvednout a vydat ze šapitó na čerstvý vzduch nebo pro vychlazený nápoj, zatímco vy, uřícení hrdinové a uřícené hrdinky, musíte v navrstvených kostýmech táhnout Thespidovu káru za každého počasí. A to se cení!

Ale nebojme se, dnes je 24. 8., což znamená, že Vánoce tu budou přesně za čtyři měsíce.

Kuk sem Kuksem, No 4,1: POSLOUCHEJME STROMY A NĚKDY I DINOSAURY

Natálie Bulvasová

Mizící ekosystémy, příroda, přirozenost… Dopoledne a brzká doba poobědová čtvrtého festivalového dne věnovala pozornost stromům, které v sobě nesou všechno zmíněné a propojují náš mikrosvět s mikrosvěty ostatních, ať už pomocí kořenů nebo vyprodukovaného kyslíku. Jedno divadlo nadchlo děti, druhé trochu nudilo dospělé a třetí geniálně propojilo vnímání obou těchto skupin.

Vzdělávací inscenace Příběh stromů souboru Geisslers Hofcomoedianten a divadla Vocaď pocaď v dětem srozumitelné formě vypráví o osudech dřevin, od semínka k velkému lesnímu vypravěči. Jím se zčásti skrytá ve velké konstrukci obrostlé postupně listy, květy i plody stala Claudia Eftimiadisová, která to prostě s dětmi a s loutkami umí. Už jen práce s hlavní kulisou vyžaduje um, stromová konstrukce skrývala v kmeni malé loutkové divadýlko, ale i prostůrek pro stínohru. Za pomoci looperu vytvářela Tereza Bortlová živý hudební doprovod založený na barokní hudbě nebo neočekávaných zvucích evokujících les (bublání brčkem, praskání), koneckonců pomohly i děti v prvních řadách. A stromům mezitím přibývaly letokruhy, „staly se maminkami“ milionu drobotin v lesní školce, popíjely cukrovou šťávu u houbového hospodského, nabízely své dutiny jako Airbnb pro střevlíky nebo si s ostatními za pomoci kořenů posílaly dopisy.

Také v inscenaci Dinopera mě fascinovala nápaditost, s níž tvůrci dodávali na maličkém prostoru objektům nové významy s naprostou lehkostí a přitom se dotýkali tak zásadních témat. Fenomenálně hudebně ztvárněná loutková opera trochu „o původu druhů“ souboru KHWOSHCH v německo-rusko-českém složení zobrazuje poklidné dinosaury v malém loutkovém divadýlku jako od Matěje Kopeckého, aby je za chvíli nechala zabít meteoritem. Vždyť i dinosauři mají city, chtějí být milováni a užívat si umění! Třeba operu. I když možná právě společnost, která má takzvaně čas se opeře věnovat, zapomíná na vlastní bezpečí.

Dinopera ale naštěstí nemá takto přímočaré sdělení. Máme být fatalističtí a prostě jen očekávat podobnou záhubu, jaká potkala dinosaury – modrou tečku náhodou se sunoucí do galaxie, již nazýváme domovem – nebo se máme naopak aktivně snažit zkáze předejít? Možná jsme také jenom předstupeň nějakého dalšího druhu… Magičnost inscenace (mimochodem podpořená krásným prostorem kukské Galerie loutek) spočívá právě v tom, že edukativně nic nepodává, ale nechává diváky unášet se v absurdním zobrazení dinosaurů, kteří zpívají a užívají si život. (Přidejme výtku: tedy pokud ti diváci kvůli uspořádání hlediště něco vidí.) Mohli pro svou záchranu něco udělat? Byla jejich záhuba daná dopředu?

Podobnou myšlenku se nepovedlo předat německému souboru pod hlavičkou kulturního centra Waggonhalle Marburg, jenž na festivalu představil svou inscenaci vzniklou v rámci zmíněného programu We can change the world. Výsledná inscenace CHANGE!? nakonec vyzněla spíš chladně, a to vzdor dopoledně rozpálenému Festivalovému šapito, které – pravda – dobře ilustrovalo tematizovanou environmentální krizi a dodávalo představení dojem „zažijme to na vlastní kůži hned teď“.

Divácky nejpřívětivější a tak nějak nejteplejší bylo představení hned ve svém začátku, kdy pro moderní dobu interpretovalo pohádku o Červené Karkulce, která nemůže jít přes les, protože les už není. Není ani louka, ale jen čtyřproudá dálnice, a místo vlka straší babičku i holčičku developer v černém. Ještě zábavnější činilo pasáž tlumočení do češtiny spojené se snahou čtyř německých hereček a jednoho herce se naším jazykem také domluvit. Následující výstupy už se ale jen asociativně a jaksi bez nápadu vyjadřovaly k tématu klimatické krize, většinou za pomoci tance doprovázeného projekcí, dlouhých mluvených pasáží veskrze o nemožnosti člověka něco udělat nebo hrou s klacíky.

Tematicky se mi do hlavy vryl jediný obraz, i když nikoliv vizuální, ale vyvolaný hereččinými slovy. Představujte si také: z ledem zakonzervovaného těla Ötziho můžeme zjistit nejen jeho společenský status, ale i to, co naposledy pojedl; ze ženy upálené žárem během výbuchu v Hirošimě zbyl pouze otisk na zdi. Ten možná zbyde taky z nás, připomínají tím tvůrci. Zřejmě ano, ale mnohem působivější a děsivější je to v dinosauřím podání. Trocha lehkosti, trocha lehkosti...

Kuk sem Kuksem, No 3,2: HUDBA PODZIMU ŽIVOTA

Barbora Sedláková

Program Theatra je stále nabitější a nabitější, teplota stoupá, a tenhle článek je pouze o hudbě. V poledne nastavila laťku vysoko hymna všech pravdoláskařů All You Need Is Love zakončující prezentaci workshopu komedie dell’arte, a pak už jsme se nezastavili. Všechny hudební produkce třetího dne měly tu výhodu, že se odehrávaly na místech, kde se dalo dýchat a člověku se při poslechu nepotilo všechno a všude – vedle sálu Obecního hostince, Galerie loutek i Kostela Nejsvětější trojice to bylo nádvoří hospitálu, kde už jsme se při závěrečné folklórní party museli dokonce přiobléct.

Ovšem rozhodně ne tolik jako Naďa Melková v klauzuře Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s názvem Až umřu, pusťte mi… Krátké představení nevyprávělo příběh v klasickém slova smyslu. Herci a herečky spíše rozvíjeli etudové drobničky, které tematizovaly snahu přežít, snahu něco nebo někoho překonat a vlastně snahu obecně. Jak už napovídá název, měla v představení zásadní postavení hudba se specifickou funkcí – dramatická, osudová a monumentální, zkrátka hodna pohřebního playlistu. Mimo jiné jsme slyšeli Bolero, Hungarian Dance n. 5 v G minor nebo Carmen.

Vedlejší dějovou linií se pro mě osobně ale stalo pozorování ostatních divaček a diváků. Vedle mě si dvojice slečen v průběhu hledala v programu, o čem že by to celé mělo být, a několikrát jsem je pak slyšela opakovat část anotace ohledně divadla, respektive kabaretu, který „nemusí být zdrojem zábavy“. Skoro celé publikum hromadně vzdychlo, když to vypadalo, že se budeme podruhé dívat, jak si Naďa Melková obléká asi desítku svetrů, což poprvé trvalo několik minut. Když pak její kolegyně Štěpánka Todorová poprosila pána na konci řady, aby otevřel postranní dveře a vpustil do malého sálu trochu čerstvého vzduchu, zvedl se okamžitě jiný divák, a ačkoliv uposlechl hereččinu prosbu, otevřenými dveřmi rovnou odešel a už se nevrátil.

V řadě přede mnou se dvě dámy několikrát významně střetly pohledem, a nakonec se také rozhodly v divadelním zážitku nepokračovat. A to je fér. Protože přesně jak píše anotace, divadlo tu není jen od toho, aby bavilo, emocí, které může vyvolat je nekonečná řada. I odchod ze sálu vyjadřuje názor, dokud se ovšem jako někteří zahraniční političtí funkcionáři nechováme nepřístojně a nepřerušujeme představení. To už se pak jedná jen o čirou nevychovanost.

Jako červená bavlnka se hudebně laděným programem táhly svetry. V jednom představení si je oblékala herečka, při nočním koncertě zase publikum a indie folkový koncert Lucie Dlabolové a bandu ho tak nějak metaforicky „vyvolával“. Alespoň pro mě je totiž folková hudba jako zhudebněný podzim – plný melancholie, nostalgie a stesku, ale přinášející uklidňující potěšení.

Lucie Dlabolová, Petr Dlabola a Jan Pácha do tohoto žánru přesně zapadali už svou jevištní přítomností: vyzařovali klid a působili plaše. Snad jedině interpretace písně Běh života, kterou napsal Arnošt Goldflam pro Hanu Hegerovou, přinesla jakýsi závan dryáčnictví. Jinak jsme se ale mohli v zatemněném sále nořit do metaforických textů o sudetské zahradě a představovat si, jak společně s vypravěčkou v písni strkáme hlavu do vlhkého spadaného listí, zatímco jemně mrholí. Za tuhle evokovanou husí kůži uprostřed parného léta patří hudebnímu triu můj velký dík.

Snad je na místě opět připomenout camp, už je to nejspíš taková značka textů KUK SEM KUKSEM zpravodaje. Při vystoupení Národopisného souboru Kohoutek došlo z mé strany k nezáměrnému campování. Existuje totiž množství teoretických pojednání o erotické symbolice ve folklórních písních a od doby, co jsem s nimi přišla poprvé do kontaktu, už si lidovky neumím užít tak, jak by bylo žádoucí. Všechny odkazy na věnečky, plody, laně a polehávání na seně a slámě mi připadají příliš okatě dvojsmyslné.

Jako jeden zástupný příklad uvedu třeba mužsko-ženskou symboliku, v níž je žena v písních často zastupována úrodnou půdou a muž nejrůznějšími nástroji, které tuto půdu obdělávají. V rámci vysokoškolského studia jsem se kdysi přihlásila na sérii přednášek vypsanou na FAMU. Expresivně extatický pedagog nám po promítnutí Křižníku Potěmkin mával před obličeji řetězem (myslím, že byl plastový) a vykřikoval, že veškerá kinematografie po Ejzenštejnovi je jenom „mrd a smrt“.

Říkám si, že s lidovými písněmi se to má dost podobně. O úmyslném campu tak lze mluvit akorát v souvislosti s úvodem folklórního vystoupení, kdy tři králové vyvěsili girlandy s nápisem HAPPY BIRTHDAY. Jinak jde spíš o osobní rezervovanost vůči textům, v nichž skupina šohajů nahání laňku. Snad je ta inkriminovaná laňka alespoň plnoletá.

Kuk sem Kuksem, No 3,1: HUMOR JE TAKY ALCHYMIE

Natálie Bulvasová

Kde dnes vzít recept na humor? Musí být založený na urážkách? Jsou komedie – jak údajně tvrdil Charlie Chaplin – tragédie, které se dějí někomu jinému? Jaký druh srandy už je za hranou? Může být vtipná politika? Komedie dell’arte zřejmě znala odpovědi. Humor této vrcholné formy barokního divadla spočíval v opakování, předvídatelnosti i ve vulgaritách, sexuálních narážkách a především precizním, přesně načasovaném herectví nebo fyzické komedii. 

Alespoň si představuju, že takhle musel její základy popsat účastníkům workshopu komedie dell’arte italský herec, režisér a specialista na tento styl Luca Cairati. Na reálnou podobu komedie dell’arte v maskách s přesně dodržovanými principy typů jsem se díky výstupům více či méně amatérských performerů, kteří prošli Italovým workshopem, podívala v Alchymistickém šapito poprvé v životě.

Ale zkratkovitost, typizace a opravdu nekorektní humor (o ženách, sexu, pohlavních orgánech) se mi už dnes nezdá univerzální a mající potenciál pobavit všechny. Jen v průběhu některých etud jsem se díky chytrému zesoučastnění cítila blíž k pocitu, který asi mohli mít z komedie její tehdejší soudobí diváci. Interpretace Pantalona jako politika, jenž se snaží rozšířit svou voličskou základnu za pomoci hesla „Zrušme baroko“ – protože renesance byla lepší – byla trefná a mnohem vtipnější než střílení po kachnách a vícero variant na nevkusné balení slečen, ať už sluhy nebo pány.

Ono dnes asi není těžké používat palčivý politický humor, když se šašci nabízejí, kam se kouknete. Nemyslím si, že se v inscenaci Geisslers Hofcoemedianten vzniklé v rámci mezinárodního projektu We can change the world Alchymisti jen náhodou jmenuje záporák, který se chce stát bohem a vládcem světa, Vladimír…

Mně v této dětské interaktivní inscenaci s přiléhavým podtitulem Zlatodějný teatrolab přišly přirozeně nejvtipnější vsuvky směřované na starší osazenstvo stanu. Týkaly se neustálého boje o místo velemistra alchymistického řádu, o hledání toho, za koho bude opravdu líp a kdo splní přehnaná očekávání. „Tak vy se necháte zvolit a nejste přitom ani schopen zachránit svět?“ ptají se udiveně alchymističtí kolegové, když jim – a spolu s nimi i nám – zbývá k záchraně světa už jen pět minut. Nejsem si jen jistá, že se podobně bavily i všechny děti, které statečně vydržely i úmorné dusno v černém stanu plném rekvizit, blikátek a digitálních přístrojů. Mimochodem, smekám před splavenými herci.

Snahu o záchranu světa, přesouvání z jedné komůrky do druhé a seznamování se s polem bádání pětice alchymistů, jimiž byly třeba vyhynulá zvířata, farmacie nebo botanika se zaměřením na rozeznívání ovoce (okouzlující místečko), trochu narušovalo využívání mobilních telefonů. Jakýmisi videocally se alchymisté propojovali se vzdělanějšími znělých jmen. Virtuálně se tak dostavil Tycho de Brahe, rabbi Löw nebo autor prvního návrhu ponorky Cornelius Drebbel. Ale ani ti nakonec svým svěřencům neporadili, že receptem na záchranu světa je… být na sebe hodný, udržovat si čerstvý vzduch a překvapivě taky jíst čokoládu. 

Nic proti tomu.

KUK SEM KUKSEM, No 2: JARNÍM TANCEM K IMPROVIZOVANÉ SMRTI

Barbora Sedláková

Druhý festivalový den mi neposkytl příležitost nahlížet zhola nic campově, což podrývá moji autoritu, s níž jsem včera k tomuto principu recepce umění vybízela. Zato se mi ale hned několikrát dostalo estetického potěšení z pohybu.

Odpolední vystoupení The Rite of Spring před Kostelem Nejsvětější Trojice vycházelo z genia loci Kuksu a okolí, ale zejména ze Stravinského Svěcení jara. První uvedení této skladby roku 1913 vyvolalo kontroverzi, šok a skandál. Ovšem namísto starců, kteří nechávají mladou dívku utancovat se k smrti a poté ji obětují bohu Jara, jsme my sledovali čtveřici izraelských tanečnic, které na sebe vzaly role jednotlivých hudebních nástrojů a záchvěvy, gesty a pohyby ztvárňovaly hudební partituru.

Nejednalo se přitom o výrazový tanec, ale spíše o kubistické rozložení skladby na jednotlivé tóny a jejich převod do pohybu. Vytrčování prstů, cupitání, zalamování paží v lokti, sekaná chůze a trhané otáčení hlavy. Jejich projev byl sice chvílemi minimalistický, ovšem technicky výborně zvládnutý. Jako bychom sledovali rozpohybované geometrické obrazce, objekty nebo otevřený mechanismus hrací skříňky.

Naopak uskupení My kluci, co spolu chodíme (na Kuksu zastoupené v poloviční sestavě) při každé improvizaci evokuje spíš klavír ve starém animovaném filmu, z něhož vyskakují zvířata, stříká voda a odlétávají klávesy za všeobecné disonance. Ale je to chaos tak bizarní, že nás stejně, a právě proto, nutí ke smíchu. Nebylo to mé první setkání s jejich improvizací a pokaždé se ve mně po skončení bije zlost, že si nevzpomínám na všechny hlášky a gagy, které mě v průběhu rozesmály.

Jenomže to je tvorbě Kluků to nejatraktivnější – víte, že to, co zrovna s několika desítkami diváků a divaček sledujete, je jen vaše. Jste svědky zážitku, který se nikdy a nikde nezreprízuje. Více méně úmyslně trapné pauzy, pobavené úsměvy, interakce s publikem i chvíle nepochopitelného napojení mezi performery přináší okamžité uspokojení, které mizí s potleskem. V hermeticky uzavřeném šapitó, kde se představení Svědomitě nepřipraveni odehrávalo, sice bylo hůř než ve skleníku, ale třičtvrtě hodiny ovívání, kapaní a stékání potu stálo rozhodně za to.

Těla jsme nakonec rozpohybovali i my, diváci a divačky, když jsme v nočních hodinách téměř tančili na hrobech v rámci site-specific představení Tanec smrti Geisslers Hoftcomoedianten. Zejména moment, ve kterém jsme pod vedením Vojtěcha Franců skákali do výšky a křičeli u toho „Párty!“, patřil k těm, které jsem ze hřbitova ještě neměla. A upřímně jsem si ani nemyslela, že někdy mít budu.

Část čtvrtečního programu pro mě byla tak trochu enigmatická, a to ze dvou různých důvodů – nemám děti a absolutně nerozumím opeře a hudební teorii. V závěru dětského představení O původu Kuksu s Claudií Eftimiadisovou v hlavní a jediné roli mě tak mírně překvapila pointa, dokonce jsem ze sebe vydala jakési uchechtnutí. V obklopení rodičů a jejich různě starých potomků jsem se nejprve ocitla v domově hraběte Šporka na pozvání jeho chotě Františky. Ta nejprve naservírovala všestranně léčivý mok a poté jsme s ní v interiéru vyčkávali příchod muže. Sama se posadila na polstrovanou židli situovanou doprostřed malého kukátkového divadélka. Manžel František ale stále nešel, a tak se čas krátil naučnými vsuvkami o geografii Kuksu, jeho rozložení na světskou a duchovní část nebo loutkovými etudami s vtipkující smrtkou.

V této variaci na Čekání na Godota se pokračovalo až do chvíle, kdy se Františka dětského publika zeptala, kolik je hodin, jaký je den, a hlavně co je za rok. Při její odpovědi se mi vybavila replika z inscenace Divadla Járy Cimrmana, v níž Krátkozraký publiku vysvětluje, kam se poděli Dlouhý a Široký: „Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti, umřeli!“ A stejně to dopadlo i s nešťastným Šporkem, nejen, že už nepřišel přivítat návštěvu, ale ani s Františkou si už nepopovídá. Oba jsou mrtví. Tomu říkám pointa! Mimochodem v Galerii loutek jsem poprvé v životě viděla loutkového Ježíše na kříži – nic k tomu nemám, jen mě to mírně zaskočilo.

Moje intelektuální ego dostalo výprask při druhém festivalovém Barokování na téma italské opery Zuřivý Roland, kterou před 300 lety dovezl do Čech F. A. Špork. Mluvili spolu evidentně dva odborníci na slovo vzatí: hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík a muzikolog Stanislav Bohadlo. Odnáším si informaci o tom, jak Bach často zatěžkával italskou operu, která je ve své podstatě velmi lehká a vzdušná, nejrůznějšími kudrlinkami a přílepky (myslím, že už je zcela evidentní, jak málo hudbě rozumím).

Nejvíc mě ale zaujala rebelie hraběte Šporka vůči jezuitské koleji v Žirči. Poté, co jezuité odmítli již smluvené vystavění křížové cesty mezi Braunovým Betlémem a klášterem v Žirči, pomstil se jim Špork ve velkém stylu. Mimo jiné nechal během filipojakubské noci roku 1724 na kalvárské hoře zapálit nepořádek a rachejtle a pak svému PR týmu složenému z místních poustevníků uložil, aby rozhlašovali, že se sám ďábel jezuitům mstí za nevystavěnou cestu. Performovat ďáblovu pomstu za účelem zdiskreditování duchovenstva je dokonalým předvedením fráze „porazit někoho jeho vlastními zbraněmi“. Slay, queen! (A to je camp.)

Kuk sem Kuksem, no 1: DÁM SI ELIXÍR. COŽE, KLYSTÝR?

Barbora Sedláková

První festivalový den na THEATRUM KUKS mě prostřednictvím vernisáže Abbé Libanského poučil, že jistá umělecká díla či monumenty je možné fotit z takzvaných kodak pointů. Pokud se na ně postavíte a vyfotíte, co vidíte, budete mít stejnou fotku jako desítky, stovky a tisíce lidí před vámi. Zajímalo by mě, kolik takových pointů je kolem Kuksu, zatím odsud špatných fotek moc nemám, takže asi hodně.

Snad jediné, co mě při snaze fotit program úvodního dne mátlo, byl bodový reflektor namířený do hvězdného nebe během site-specific koncertu Vox Organi hudebnice Katty. Vím, že gotika stavěla vertikály, aby bylo lidstvo blíže k nebi, ale jak je to v baroku? A proč bílý reflektor působil spíš jako signál vysílaný kamsi do tmy vesmíru? Kdyby se trochu rozšířil, třeba by jím na terasu před kostelem spadl Mr. Bean. Při sledování a poslechu koncertu mi došlo, že celá scenérie na mě působí jaksi zimně nebo ledově, trochu jako koncert Elsy z Ledového království, včetně Kattina pohazování hustou blonďatou hřívou, modrozelené tylové sukně a varhan, jejichž zvuk podbarvený reprodukovanou hudbou zněl jako hra na rampouchy.

Téma letošního ročníku Theatra Kuks zní alchymie, čemuž bohatě dostálo hned první představení doplněné reklamou na drink, který z vás opakovaným usrkáváním udělá plastové mini-batole. Víte ale, co se stane dospělému loutkáři po jednom srku tohoto elixíru mládí z pojízdného občerstvení? Promění se v mladou hereckou trojici a odehraje představení podle satirického básnického textu Karla Havlíčka Borovského Křest sv. Vladimíra. Děje se to v Rusku, takže tam není jídlo, zelenina, medicína ani férové volby. Ale zato tam každý mluví jako dlaždič, až musí všechny nepřístojnosti v čele se slovem s*át herci vypípávat pískacími hračkami. A taky nejspíš není náhoda, že na sobě všichni mají rudě červený kostým. Koneckonců, odehrává se to v Rusku…

Inscenace Geisslers Hoftcomoedianten HORRI-BILI-CRIBRI-FAX se sice odehrává všude jinde, jen ne v Rusku, ovšem na mysl možná při sledování představení leckomu vytanulo. Závěrečná součást válečné trilogie, jíž předcházely inscenace 27 a Simply Simplcius, je zasazena do období po třicetileté válce, do doby barbarské, nemorální, chaotické, animální. Odnáším si z ní především dva poznatky – jednak, že situace vznikajícího míru může stejně tak být situací zárodku dalšího konfliktu, a také že když se v mužích „nahromadí energie“, někde ji holt musí ventilovat. Takže když konečně ustává válečná vřava, válečná zranění se hojí, sestry, jeptišky a ženy v hospitálech dělají, co mohou, aby je vyléčily, vychloubační vojáci se akorát vzájemně pobíjejí, protože nemají jiného nepřítele.  

U Geisslerů je to pokaždé pouze ženský element, který dokáže dětinsky namyšlené kloučky alespoň na chvíli ukáznit. Všechny ženské postavy hraje Claudia Eftimiadisová a často jen přihlíží klučičímu zápasení na pískovišti, z něhož se najednou stává ring, kde se hraje ne o bábovičky, ale o tisíce lidských životů. Chytrá čarodějnice a pošpiněná žena zasahuje, kluci se vyděsí, ale pak se v nich nahromadí energie a musí si hrát tajně dál. Nic naplat, že čarodějnice, špinavá žena a smilnice mluví, prosí, připomíná, stará se, křičí a chlácholí. Nakonec bude stejně namarinádována a snědena zmrzačenými chlapci, protože dokud se vraždí, ještě se neumřelo. Do už tak rozbouřených časů přichází ještě navrch morová rána a s ní i věta „za to můžou Židi“. Asi není třeba rozebírat, k čemu tento názor v dalších stoletích vedl. A vedle toho také ženy mluvící v cizích jazycích zaklínají, co můžou, takže patří na hranici.

Neohrabaným oslím můstkem se před upalování čarodějnic dostávám k úplnému závěru prvního dne, o který se postarala performerská čtveřice Blackout Paradox se svou ohnivou show. Za kmitajícími ohnivými železy se skvěl Kuks pod hvězdami, já nechápala, jak je možné, že performerům neshoří vlasy a uvědomila si, že i spektákl bez ambice předávat hluboká sdělení má stále co nabídnout. Zejména je-li vyvrcholením festivalového dne, který nejrůznější umělecké vyžití rozhazoval plnými hrstmi.

Na závěr jen krátká pobídka k perspektivě, kterou je myslím na Theatru Kuks dost výhodné při sledování zdejších produkcí využívat. Pojem camp označuje tvůrčí princip úmyslně využívající prvky extravagance, kýče a hyperboly. Používá se ale i k popisu specifického typu vnímavosti, kterým lze nahlížet na umění. Myslím, že boxerské helmy s blikajícími chocholy, brnění z flitrů, sloupce knih pozlacené a podpírající starodávný stůl, Kuks nasvícený růžovo-fialovými barvami nebo performeři v bílých hábitech s make-upem připomínajícím libovolnou fantasy sérii... na to všechno lze nahlížet campově. Takže nepodceňujme estetickou sílu třpytek, konfet a disko koulí.