No. 3: VŠECHNO CIZÍ, VŠECHNO NAŠE

Anotaci k inscenaci souboru TMEL s názvem PELECH jsem si přečetla až po představení. Dost se lišila od toho, co jsem si z něj odnesla. Nevnímám to vůbec jako negativum, dá se tak totiž krásně sledovat, jak absence mluveného slova lechtá imaginaci a inspiruje dítě v nás k prozkoumávání vlastní fantazie. Pro mě bylo celé představení o prostředí mimo antropocén (= epocha planety Země, do níž se bezprecedentně otiskla lidská činnost), v němž cizí ekosystém prostě jen existoval. Jednotlivé druhy evidentně prožívaly velká dramata, psaly velké příběhy, jenomže absence lidského prvku znamenala příjemný odstup a úlevu. Tohle se mě – nás – netýká. Jde o cizí vyprávění, jehož půdorysu rozumím, ovšem osudy aktérů sleduji nezúčastněně. Prostě se mi dějí před očima. Troufám si říct, že v tvorbě TMELu se tenhle divácký dojem objevuje pravidelně a patří k jejich největším devízám. Stejně jako specifická scénografie Berty Doubkové plná hadiček, mističek, drátků, vrstev, vyčuhování, zalézání, skládání a odkrývání. A opět, není v ní nic lidského a v tom tkví její největší půvab. Celé je to cizí, vzrušující a vybízející k prozkoumávání.

Trochu jinak se to má s inscenací KRONIKÁRIUM ANEB KABARET KUKS od festivalové stálice, Divadla DNO. Ta vychází ze skutečných místních kronik, ale nezaměřuje se nutně na velké dějiny, spíš na zdánlivé banality, jejichž zaznamenání působí úsměvně. Zároveň jsou to většinou právě každodennosti typu nové hasičské stříkačky nebo úpravy přístupu na jatka, které tvoří historii obcí a měst. S humorem sobě vlastním přidali herci a herečky píseň na přání, informace o konkrétních číslech popisných, improvizovanou anekdotu tváří v tvář trapnu. Pro každou dílčí etudu nebo historické zastavení v kapitole kroniky měli navíc připravené papírové, kartonové, houbové i špejlové loutky a občas nás preventivně okrášlili aromatickými rozstřikovači nebo hejnem bublin. Předělovým rokem, možná dokonce rokem nula, kterým inscenace končí, je rok 2002, kdy se trojice Bohadlů shodla na názvu pro festival, který v dalších desetiletích bude Kuks výrazně formovat a dělat něj obec novobarokní kultury.

V krátkém dramaturgickém úvodu ke koncertu GRYPHIUS LANDSCHAFT tria Micro Oper München mluvila Kateřina Bohadlová mimo jiné o tom, že trojice měla potřebu se vyjádřit k současnému stavu světa, ovšem bez zbytečných doslovností. Proto, ačkoliv nejsou zaměřeni primárně na barokní období, zvolili jako výchozí materiál texty Andrease Gryphia, který prožil většinu života v období třicetileté války. Jeho výpovědi se tak bohužel dají snadno pochopit v kontextu současnosti. Zpívané pasáže v podání Cornelie Melián obalovaly instrumentální plochy elektrické kytary, kláves a elektronických zvuků a disonancí, jejichž poslech není záměrně nic příjemného. Jako by se člověk ocitl mezi ocelovými obručemi, v bunkru, kousek od nepřátelské linie, na mrtvém válečném poli. Někde, kde už mnoho lidskosti nezbývá.

V tomto stavu mysli naštěstí návštěvnictvo festivalu nesetrvalo dlouho, protože o závěr dne se tentokrát postaral domácí soubor s jedenáct let starým kouskem DVĚ KOMEDIE V KOMEDII. Rozvětvené divadlo na divadle, jehož autorem je Giovan Battista Andreini nejen, že prezentuje nejrůznější podoby divadle autorovy doby, navíc si ho bere částečně i jako téma. Například dojde k nenápadné prohlídce divadla a výčtu toho, co všechno se ukrývá za jevištěm, pod jevištěm, vedle jeviště a nad jevištěm. Šestičlenný geissleří ansámbl si scénograficky vystačí se dvěma kvádrovými konstrukcemi a několika maskami. Ovšem to, co jako diváci během sedmdesátiminutového představení sledujeme, je koncert komediálního herectví. Výraznou typologickou i pohybovou stylizaci, sexuální a fekální humor, práci s časem i rytmem a přesné pointování situací si Petr Šmíd, Claudia Eftimiadisová, Vojtěch Franců, Kristýna Matěj Dámová, Martin Bohadlo a Alena Hladká v režii Petra Haška tak zvaně mažou na chleba.  

Přiznávám, že na divadle komedie tohoto typu obvykle nevyhledávám, bývám k nim skeptická. Mám totiž pocit, že v jejich případě není možné se herecky schovat za vznešené filosofické myšlenky, za poezii nebo dokumentární náměty. Jakmile není inscenace herecky suverénní, upadá do trapné školní besídky. A suverenita Geisslers Hofcomoedianten je v tomto případě nezpochybnitelná.

Třešničkou na dortu pak byly východní, balkánské a hispánské bomby, které shazoval DJ Messerschmitt. Pro nás, damácké intelektuály z planety Praha, zazněla dokonce i P/\ST. Co víc chtít, že jo?

Barbora Sedláková

No. 2: KDYBYCH BYLA VLAŠTOVKOU...

Den druhý byl dnem drobniček a návratů k jednoduchosti. Všechno jako by se zmenšilo, což je ale většinou ku prospěchu věci. Řečeno s Georgem Büchnerem: mír chýším, válku palácům! A tak jsme místo vysedávání v autobuse vyrazili na koloběžkách a mezi jednotlivými programovými zastaveníčky jsme protahovaly svaly stehenní a hýžďové. Polkla jsem přitom několik kusů hmyzu a na mysl se mi nebezpečně často vkrádala Dáda Patrasová jako princezna Koloběžka, ale výhledy po krajině, řeka kopírující cyklostezku a cvrččí soundtrack to bez problémů vyvážil. Ještě předtím se ovšem naše redakční duo nechalo společně se sedmi účastnicemi a účastníky zavřít do italského podmořského karavanu kuriozit. Představení OFFICINA OCEANOGRAFICA SENTIMENTALE souboru Compagnia Samovar by nejspíše znamenalo noční můru všeho klaustrofobstva, ovšem v necelé půlhodině se ve stísněném prostoru odehrálo velké divadlo plné malých forem a formiček. Jediný herec Luca Salata představující jakéhosi námořníka, oceánografa a lovce perel obsluhoval nejrůznější pimprlátka, udělátka, krabičky, strojky a páčky a rozžíval tak vnitřek ponorky, mořskou faunu i samotné mořské vlny a vlnky. Nemluvil. Jeho projev byl, příznačně pro dnešní den, minimalistický. Přesto svým hereckým charismatem obsáhl celý interiér útulného karavanu. Ze vší té drobné krásy mi utkvěla zejména minietuda, v níž Salata odkryl jednu část dřevěného ponku, v níž se na třpytivém tyrkysovém pozadí roztančily dvě lastury s perlami v útrobách a medúza připomínající malý křišťálový lustr. Po několika marných pokusech se námořníkovým prstům podařilo jednu z perel hbitě vytáhnout a zařadit do své sbírky. Na hlavě mu přitom utkvěla další z křišťálových medúz.

Inscenace REZAVÁ ANNA ANEB ZAČ JE TOHO KOST! od „holčičí sekce” Geisslers Hofcomoedianten rozvíjí příběh hraběnky Anny, již z hříchů vykupuje prodejce relikvií. Stačí se svěřit s konkrétní amoralitou a obchodník se vytasí s figurálním relikviářem přímo pro vás. Včera jsem psala o multifunkční a multiznakové výpravě jako geisslerovském evergreenu a ani REZAVÁ ANNA nebyla výjimkou. Asi nejvýrazněji se mi do paměti zapsala korpulentní sukně, jejíž vrstvy sloužily jako malé látkové divadlo obsahující nezorané i zorané pole, pole řepky nebo chlívek s volem. Představení předcházel bublinkový přípitek, jelikož jsme se nacházeli v téměř úplně  zrekonstruované Stodole 29 ve Stanovicích, nové mimopražské miniscéně Geisslers Hofcomoedianten, jejíž opravy a úpravy trvají už šestnáct let. Starosta Stanovic ve svém proslovu poznamenal, že hlavní festivalové šapito stojí oproti minulým ročníkům blíže ke Stanovicím a půvabně dodal, že se třeba jednou ocitne přímo na území obce.
THEATRUM STANOVICE možná není tak akusticky atraktivní název, ale zase založit centrum festivalu ve stodole – kdo to má?
Chtěla bych se vyhnout feminismu a antipatriarchální propagandě, akorát že vůbec! Takže musím podotknout: ve spojení s REZAVOU ANNOU se mi zdá úsměvné – tím spíš, že během festivalu dostává dvakrát slovo nejproslulejší svůdce všech dob Casanova –že se mezi Anniny hříchy počítá i to, že měla mnoho mužů. V rámci představení se zmiňují tři: kominík, zahradník a myslivec, což pro štempl „hříšného jednání” evidentně stačí.

Casanova od JEDLu žije v podobných iluzích o sobě samém jako ten od Geisslerů, ve stáří s nostalgií vzpomíná na ovoce života, kterým mu byly především ženy, vysvětluje, jak se musel nakonec spustit i s ženami ošklivými a bláznivými, jenomže co by člověk neudělal pro peníze. Ačkoliv nás, diváky i divadelníky evidentně stále baví se k chlípnému Casanovovi vracet, útěchou budiž to, že rozhodně nedochází k jeho přehnané adoraci. Jistou míru intelektu mu přiznejme, ovšem sledovat oceňovaný herecký výkon Martina Pechláta minimálně ve mně vzbuzovalo spíše dojem, jako bych se dívala na malého kluka, ješitného, chamtivého a neschopného sebereflexe.

Paradoxně dost podobný pocit dětskosti ve mně převažoval i během tanečního představení K MADONA SE RZÍ Johany Pockové. Tentokrát ale s úplně opačným hodnotícím znamínkem. Choreografické pasáže, ve kterých performerka nespoutaně skotačila v holínkách nebo hned v úvodu dynamicky zaplňovala svými pohyby uličku mezi kostelními lavicemi, ve mně vzbuzovala radost bez nutnosti racionálního zdůvodnění. Prostě jsem jen chtěla, aby z holínek vycákalo co nejvíc vody, aby se sukně co nejvíc točila a vlasy co nejvíc létaly vzduchem. Nerada bych zároveň degradovala samotný námět inscenace, jelikož jsem sama absolvovala nespočet cyklovýletů v šumavských lesích a narazila přitom na zákoutí s nepochopitelnou energií. I na ně jsem při představení tu a tam pomyslela.

Výletní část dne zakončilo hudební duo Married in Vegas, jejichž historicky první koncert se odehrál na zahrádce bistra U Vrtule, kde Kristinu a Bartoloměje Veselého akusticky doprovázely startující letadla a rokující žirečští štamgasti. Spíš než na koncertě jsem se cítila jako na setkání na zahradě u Veselých, jejichž děti si hrály opodál, jiné děti jakbysmet, pojídaly se utopenci a tlačenky, popíjely různé alkoholy i nealka a do toho všeho zněly autorské písně hrané snad na všechny existující drobné strunné nástroje. Jakkoliv kriticky neprofesionální je použít při reflexi kulturní události slovo „roztomilý”, tady nemohu jinak. Snad jen škoda, že v sekci „písně ze SIMPLYHO” nezazněl kultovní Frogman.

Barbora Sedláková

NO.1: MÍLA NA HRAD 

Tématem letošního ročníku Theatrum Kuks je PAMĚŤ MÍSTA. Hned po příjezdu se pro naši dvoučlennou redakci tato paměť mohutně rozezněla. Stejně jako loni jsme totiž už při první cestě z jednoho kukského břehu na druhý vypotily několik mililitrů a opalovací krém nám stékal z obličejů. Ale ta panoramata!

Co se týče programu, zahájily jsme ho vernisážovým dvojákem, který se kompletně věnoval festivalovému tématu. V prvním případě šlo o expozici fotografií z výstav různých ročníků Bibliotheky Abbé Libanského a Barbary Zeidlernazvanou ZLOMKY EPOSU. Umělecký tandem se do Kuksu vrací roky, a tak se i celá vernisáž nesla v přátelském, komorním duchu. Žádné velké oficiality. Koneckonců Abbé k nám promlouval skrze mobilní telefon a přislíbil, že příští rok tu bude osobně a bude to velké. Druhá expozice nazvaná NEZAPOMĚŇME, kterou zaštiťuje Paměť národa, přináší autentické výpovědi a svědectví Čechů, Češek, Němců a Němek z poválečného Podkrkonoší. Tento typ kolektivní paměti už není tak snadné strávit, ale dejte si na čas, dejte si kávu nebo něco ostřejšího v Café Jednorožec, a pak se třeba natáhněte ve stínu pod Kuksem.

Ještě předtím, než se v kapli hospitalu s renovovanými nástěnnými malbami rozezněla hudba dua Chiavi d’Amore a jejich DIVERTISSEMENTS PERDUES (Zapomenutá potěšení) prohlížela jsem si Ježíše Krista visícího přímo naproti publiku a zaujal mě bizarní paradox. Jeho tělo pokrývaly poměrně naturalisticky vyhlížející odřeniny, rány a jakoby odtržené kusy kůže, zároveň měl ale vzorně zastřižené nehty na rukou i nohou. Přístup k lidským právům v Jeruzalémě pokulhával, manikúra a pedikúra nejspíš nikoliv. Když pak začala Andrea Ambrosini hrát na svou nyckelharpu a Ron Höllein na niněru, střídavě jsem pozorovala jejich soustředěné obličeje, povzbuzující pohledy, přesné prstoklady a taky elektrickou zásuvku, která se skvěla v malované omítce a z níž vedl novobarokní černý kabel. Koncert se skládal z pěti skladeb, jejichž společným jmenovatelem jsou neprávem zapomenutí autoři. Zazněly mimo jiné pasáže z opery, která se kdysi hrála přímo na Kuksu, tomu říkám paměť místa.

Hlavní událost dne – premiéra inscenace PROJEKT CASANOVA: JAK VONÍ RAMLICE proběhla ve zbrusu novém šapitó, na nějž přispěli příznivci a příznivkyně festivalu a Geisslerů. Než se začalo hrát, proběhlo ještě obligátní děkování, přiťukávání a proslovy, při nichž ve mně postupně narůstal pocit diskomfortu za herecké osazenstvo, které mezitím leželo pod haldou barokních žaketů a dalších krás uprostřed stanu. Neustále jsem po očku kontrolovala, jestli se tyrkysové sáčko pořád ještě nadzdvihává, abych se ujistila, že herectvo dýchá.

Všichni naštěstí přežili a následovala divadelní smršť hodna geissleří poetiky. Dekadentní rudá barva doplněná blikajícími lustry, krajkové overaly, upcyklovaná peřina, diskokulečník a herectví, při kterém se společně s herci a herečkou potí i publikum, protože jak je sakra možné se takhle mrcasit, mlátit sebou, mlátit ostatními, a ještě vytvářet dojem, že to skoro nedá práci. U Geisslerů už je zvykem, že scéna, rekvizity i kostýmy tvoří téměř znakovou soustavu. Takže kulečník a jeho koule odkazují k životu jako hře, ke Casanovově strachu z konce této hry, množství děr ve stole zase může být vulgárním odkazem k jeho promiskuitě a množství milenek. Jakkoliv se nelze nesklonit před hereckým výkonem Vojtěcha Franců, korunovaný závěrečnou písní, královnou večera se pro mě stala Míla Zajícová, služka, zlodějka a svobodná matka v podání Bartoloměje Veselého. Zahrát naivní, zamilovanou a ne příliš vzdělanou dívku by mohla být potenciálně nahrávka na stereotypní smeč, jenomže Míla má v sobě skutečnou dívčí křehkost a eleganci. Není to karikatura, ale věrná reprezentace. Vzhledem ke geissleří zálibě v trilogiích bych se klonila k druhému dílu, prequelu, o životě Míly Zajícové předtím, než potakala Casanovu.

Co mě kromě Míly na inscenaci potěšilo, bylo rozhodnutí nevěnovat se Casanovovi primárně optikou už trochu bulvarizovaných sexuálních dobrodružství, ale zaměřit se spíš na jeho stáří. Autor textu Peter Wekwerth a Petr Hašek s Helenou Koblischkovou (kteří si text adaptovali pro jeviště) tak mají možnost prozkoumávat možná mnohem obecnější téma strachu ze stárnutí spojené s jakýmsi odmítáním reality a žitím ve vzpomínkách a iluzích. Casanova je sám pro sebe stále neodolatelný milovník, ale tělo i mysl už ho zrazují a neúprosně připomínají, že čas se krátí. Mimochodem, pokud nevíte, co je ramlice, zajděte si na CASANOVU.

Když dozněl premiérový potlesk, nechápavě jsme s kolegyní kroutily hlavami nad tím, že část souboru pokračuje na nádvoří dvouhodinovým koncertem LET’S BAROCK! Už loni patřil v očích redakce k tomu nejlepšímu, co Theatrum Kuks nabízí, a letos tomu nebylo jinak. Zejména druhá polovina byla, vzhledem k naší diskofilní povaze, banger!

Barbora Sedláková