Andělé, harlekýni, trpaslíci a třetí rozměr kukské bipolarity

Malé vs. velké, dobré vs. špatné, život vs. smrt, ctnostné vs. neřestné… Typická barokní bipolarita na vás v Kuksu dýchne na každém kroku. Notoricky známé jsou samozřejmě sochy ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, jejich řady ale uvádí dva andělé: blažené a žalostné smrti.

„Říká se, že nic není černobílé, ale zrovna v baroku jsou protiklady a jejich explicitní znázornění běžné. Snad aby se v tom světě malý barokní člověk, zaskočený velikostí božího plánu, neztratil,“ zamýšlí se Kateřina Bohadlová. „Celý Kuks je postavený na kontrastech v krajině a architektuře a ústřední myšlence duchovního a světského života v rovnováze,“ dodává ředitelka festivalu THEATRUM KUKS i stejnojmenného spolku, který se snaží do kulturní památky vrátit živé umění.

Krajina, do níž hrabě František Antonín Špork Kuks zasadil, jakoby celou bipolaritu jen podtrhovala. Ale může dostat i zajímavý třetí rozměr, ostatně trojka je nejen v barokní symbolice posvátné číslo, v Kuksu ztělesněné kostelem Nejsvětější Trojice či třemi léčivými prameny.

„Ačkoliv byl celý areál už na Rentzově-Montalegreho vedutě z roku 1724 označen jako Kuckus-Baad a jeho jednotu definovala palisáda obory s vysokou zvěří, zvykli jsme si označovat poloviny celku jako levý a pravý břeh Labe,“ podotýká Stanislav Bohadlo, zakladatel festivalu a duše Rentzova muzea barokního tisku.

„Levý břeh s Živým pramenem pod někdejší kaplí Nanebevzetí Panny Marie je břehem zrození, života, lázní, divadla, zábavy a světských radovánek pro duši i tělo včetně nápisů na domech, Herkomanna nebo Ballplatzu pod kaskádovým schodištěm s nepřetržitým zurčením vody z fontán Diany a Akteona a pískáním Polyféma. Ten drží člověka při zemi,“ popisuje Bohadlo.

„Druhý břeh je duchovní, s kostelem a klášterem, a filozofický - Dům moudrosti alias Filozofický dům, tj. Šporkova soukromá knihovna. A tedy i nemoc, stáří, připomínky smrti, hraběcí hrobka, Tanec smrti, hřbitov… A Ctnosti a Neřesti jako další polarita lidského chování před Posledním soudem,“ pokračuje propagátor baroka. Se smrtí hraběte v roce 1738 „umřely“ zároveň i lázně. „A navždy,“ dodává Bohadlo a upozorňuje, že Milosrdní bratři začali provozovat chorobinec a starobinec pro Šporkovy poddané až v roce 1743. „Takže vlastně nikdy nedošlo k paralelnímu ideovému kontrastu a napětí mezi oběma břehy,“ konstatuje vedoucí Kabinetu barokních studií při hudební katedře UHK.

A stejně jako je v číselné symbolice trojka spojnicí mezi duchovní a světskou sférou, v Kuksu oba břehy spojuje most přes Labe, na němž už G. B. Hancke v Popisu Lázní Kuks (1722) zmiňuje trojlístek harlekýnů.

„Donedávna jsme si je vysvětlovali jako symbol nesporné teatrality Kuksu. Avšak až Maddalena Carraro v diplomní práci Maschera fra le maschere (Venezia, 2020) přichází s výkladem Pulcinelly a Harlekýna jako postav, které měly mít původně obě jen černobílé kostýmy a masky,“ vysvětluje Bohadlo. Černá barva přitom v Neapolsku znamenala život, bílá smrt. „A obě postavy doslova oscilovaly mezi životem a smrtí. Nebyl to nikdy absolutní život, ani absolutní smrt,“ zdůrazňuje hudební dramaturg Theatra Kuks.

„A tento kamínek do mozaiky kukských symbolů právě na mostě konečně dokonale zapadá. Karikatura, sarkasmus, komika, kritika a výsměch čtyřiceti Braunových trpaslíků na závodišti ‚duchovního břehu‘ není zobrazením Šporkových nepřátel, jak se traduje,“ má jasno Stanislav Bohadlo. Jedná se o převedení amsterodamského grafického cyklu Martina Engelbrechta z roku 1710 do trojrozměrných soch na podstavcích, kde téměř jistě měly i originální německé, francouzské a vlámské nápisy.

A že to tedy byla jen evropská móda postrádající osten kritiky? „Naopak, jako třetí rozměr polarity zmíněných harlekýnů jsou i tito trpaslíci nikoliv alegorií, nýbrž koncentrátem věroučných, sociálních, kariérních a mravních/nemravných typů, či dokonce divadelních rolí,“ konstatuje Bohadlo.